Cesta letadlem přes celou Evropu a Asii byla fakt super. Jarča se zpočátku děsně snažila spát, zatímco Pavel se snažil bdít, aby mohl spát později. Po asi čtyřech hodinách se to obrátilo: Jarča začala být čiloučká a Pavel si vzal prášek na spaní. Snažil se ovšem zbytečně – na řev motorů prášek prostě nestačil. Petr s Ivčou seděli o kousek dál. Ovšem ke konci, tj. posledních asi šest hodin, jsme byli hotoví a zoufalí všichni. Spát se nedalo, sedět se nedalo. Jak jsme byli šťastní, když jsme konečně dosedli na hanojském letišti! Nepřeberné zážitky už byly blízko. A ony skutečně přišly.

Na letišti na nás měl čekat zřízenec hotelu, který nás měl odvézt do centra. Nikdo nikde! Sice se o nás pokoušelo několik jiných zřízenců jiných hotelů, kteří nám i nahlíželi do vytištěné rezervace, ale my jsme trvali na tom svém. Jarča se jala telefonovat do hotelu, ale bez úspěchu. A tu se vynořil usměvavý (bohužel, vzhledem ke stavu jeho chrupu) Vietnamec s ručně napsaným papírem násl. znění: „Pickup. Jasmira“. Trochu mrzuté bylo, že neuměl ani slovo anglicky a neznal ani název hotelu, do kterého nás měl vzít. Nějak jsme mu nevěřili. Spíš jsme podezřívali některého z dříve odmítnutých „náhradníků“, že přišel na způsob, jak na nás přecijen vydělat. Další kolečko dohadování, úspěšný telefonát s hotelem a ukázalo se, že je to skutečně on – o půl hodiny zpožděný. Uf! Tak tedy jedeme. .. To, co přišlo, jsme ale nečekali – znalci Asie vědí, že pravidla silničního provozu se omezují na „když jsi tam první, tak můžeš jet“. Nás to dosti překvapilo. Milion aut, motorek, skútrů a kol vždycky, všude a ze všech stran. Když jsme dorazili do hotelu, mimochodem po cestě jsme zjistili, že skútr může posloužit jako rodinný vůz pro čtyřčlennou rodinu, těšili jsme se na sprchu. Náš pokoj byl levný. Velmi levný. K čemu by tak asi hostům mohlo být okno? K čemu mít záchod a sprchu na dvou různých místech? Byla to legrace. Ale voda tekla, tak jsme jí vzali za vděk.

Odpočatá Jarča zjistila, že kvůli drobnému překlepu už jsme touto dobou měli být na výletě do Sapy, který jsme ale hodlali nastoupit až večer. Sakra! Měníme tedy dnešní program z obíhání památek na poznávání hanojského provozu a vietnamské byrokracie. Šli jsme do cestovky Sinh Tourist s cílem změny odjezdu na dnešek a zvědaví, jestli nás to bude něco stát. Na adrese, kterou jsme měli, nás ale jen poslali na jinou pobočku, protože tady umí jen sjednat zájezd, ne udělat nějakou změnu. Na pobočce č. 2 nám řekli, že změna je možná, ale protože jsme původní termín už zaplatili, musíme to zařídit na pobočce č. 3. Tady jsme se dozvěděli, že není problém, nic nás to dokonce nebude stát, ale je třeba jít na pobočku 4. Tam nám konečně dokázali změnu provést, i když s nervovým vypětím a po uhrazení propadlého lístku na vlak, který ráno odjel bez nás:-) No ale to nic, hlavně, že to máme. Teď je třeba naplnit žaludky. Naproti pobočce 4 jsme našli super restauraci, kde se k nám chovali, jako bychom byli první hosté po půl roce. Dokonce nám otevírali dveře, div že nesalutovali. Obecně jsme se ve Vietnamu většinou setkávali se vstřícností a pokud jsme byli v roli nakupujících, tak s vysloveným nadšením.

Další úkol byl dostat se na nádraží a koupit lístky na vlak do Dong Hoi, které využijeme za čtyři dny. Ale přeci nepůjdeme pěšky! Místní jezdí na skútrech, my jsme ale turisti a ti jezdí v rikšách. Našli jsme jednu volnou a pán když viděl, že nás nepobere, tak popadl telefon a do minuty jich tam stálo pět nebo šest. A teď nastoupila Jarča se svým neotřelým způsobem vyjednávání, kterému ani Vietnamci neodolali. Prostě stanovila cenu na čtvrtinu té původní a trvala na ní tak dlouho, než dva řidiči nevydrželi a podlehli. Chudáci celou dobu čekali, kdy Jarča začne zvedat, že jako cena bude tam, kde se nabídka střetne s poptávkou. Netušili, že tady se hraje úplně jiná hra. Ta krátká projížďka ale málem naše pojišťovny stála miliony. Jako správní účastníci silničního provozu totiž řidiči registrovali ostatní vozidla či chodce až, když byli asi dva metry od nás, a s tímto se řítili i do těch největších křižovatek. Řidič, se kterým jeli Pavel a Jarča, se navíc snažil projížďku ozvláštnit jízdou bez drže. Nicméně přežili jsme, odolali poslednímu pokusu oškubat nás a zaplatili dohodnutou sumu. Na ceduli jsme zjistili, že vlaky jezdí jinak, než jsme mysleli, a tak jsme museli několik dní expedice mírně přeplánovat. To už ale bylo odpoledne, takže jsme se vydali zpět do hotelu Petrovou trasou nazvanou „krásy hanojských bankomatů“, protože jsme potřebovali HSBC, který nám dá víc než dva miliony a navíc má nejlepší kurz.

Před výletem do Sapy, který měl začít v pobočce č. 4 cestovní kanceláře, jsme skočili do oblíbené hospůdky „na jedno“ (Hanoj beer je docela dobré) a na místní nudlovou polévku s masem Pho Bo. Mňam! V cestovce nás vyzvedli, dopravili na nádraží a jak malým dětem nám vysvětlili, že tady máme lístky, v Lao Cai na nás bude čekat zřízenec, atd. Rady typu „teď vlak pojede tudy, takže až se budete vracet, přijedete po stejných kolejích, takže vlastně pojedete obráceně“ nám přišly vhod. To jsme fakt nevěděli. Zabrali jsme si své kupéčko, odmítli pár prodavačů čehokoliv a uložili se k spánku. Po předešlé noci v letadle bylo tohle jako lože pro krále!