Následující, již čtrnáctý den byl bohužel pro Ivču s Petrem dnem posledním. Jsou příliš pracovití (čti: Nedostali delší dovču). Ráno jsme se všichni dopravili na letiště ve Phu Quoc, odsud do Saigonu a taxíkem do centra. V Saigonu je to jen asi osm kilometrů, takže to byla jen chvilka. Petr navíc na Wikitravel našel seznam společností, které opravdu používají taxametry a nepokusí se vás natáhnout (MAILINH, VINASUN a SASCO). S Ivčou ještě doprovodili Jaču a Pavla do centrály společnosti MAILINH, aby tam koupili lístky na MAILINH Express bus na jih do oblasti delty řeky Mekong. Tento spoj jim doporučil ještě na Phu Quoc majitel hotelu – jezdí každou hodinu, je to relativně levné a rychlé. Jen je třeba se v Saigonu dostat na autobusové nádraží Mien Tay.
Po tom, co si Jarča s Pavlem koupili jízdenky a zjistili, že společný oběd s Petrem a Ivčou už nestíhají, srdceryvně se s nimi rozloučili a nechali je svému osudu. Letadlo jim odlétalo skoro o půlnoci, takže mají co dělat, aby vyplenili nějaké ty trhy, navštívili nějaké to muzeum, viděli něco z města a ještě se stihli včas hlásit na letišti. Ještě, že si batohy nechali na letišti v úschovně, takže se s nimi nemuseli celý den tahat.
Zato my, Jarča s Pavlem, jsme si řekli, že si to dnešní cestování zařídíme co nejmíň logisticky náročné. Už jsme trochu utahaní a tak vezmeme za vděk pohodlným servisem autobusové společnosti. Ó, jak bláhoví jsme byli! Už jsme zmínili, že na centrále jsme si sice koupili jízdenky, ale autobus odjžděl z nádraží Mien Tay, které je asi deset kilometrů od centra. Paní na přepážce nám poradila autobus MHD číslo 2, který jezdí z Ben Thanh Market. Jednoduché jako facka: asi kilometr pěšky na Ben Thanh, tam zjistit, odkud vlastně dvojka jezdí, zaplatit 5000 VND přímo řidiči, ale až za jízdy – při nástupu se s tím nebude nikdo (hlavně tedy ten řidič) zdržovat, a asi hodinu pečlivě sledovat, jestli už jsme v cílové stanici. Uf! To byla jízda. Každopádně velmi autentický zážitek, hlavně vidět, jak se velký autobus proplétá přeplněnou křižovatkou mezi stovkami skútrů (stát na červenou, nejezdit v protisměru, nezabrat místo, kam míří někdo jiný, … – s těmito pravidly se ve Vietnamu opravdu nepočítá). Na stanici bylo najít správný autobus úplná brnkačka, stačilo se zeptat asi tří lidí a třikrát přeběhnout na druhý konec nádraží.
Samotná cesta do Vinh Long (do původně plánovaného cíle – Can Tho – MAILINH bohužel nejezdí) byla ukázková, až by se dalo řici, že lepší než v Česku – klimatizovaný autobus, ochotný řidič s kravatou a dokonce lahvička vody na cestu. Společnost MAILINH se nám rozhodně osvědčila.
Podle našeho plánu jsme měli na autobusovém nádraží ve Vinh Long ještě večer najít spoj do Can Tho a až tam si sehnat nocleh. V průvodci jsme si přečetli, že ve Vinh Long není nic zajímavého, tak se nám tam nechtělo zůstávat. Ovšem dorazili jsme tam po setmění, takže další autentický zážitek na sebe nemohl nechat dlouho čekat. Samozřejmě jsme se dozvěděli, že žádný autobus už dnes nejede a město je od nádraží dobré čtyři kilometry vzdálené. Shodou okolností stál na nádraží chlapík, který se nám svěřil, že má na ostrově An Binh u Vinh Longu homestay, a že má ještě volný pokoj pro dva. Měl i připravené dva motorkáře, kteří nás prý převezou do centra (jaká to náhoda), kde už si nás převezme chlapíkova rodina, doprovodí nás na homestay, ubytuje, dá nám večeři, uloží k spánku a málem zazpívá ukolébavku.
Znalí všech historek, jak někdo někoho někam převeze, tam ho oloupí, znásilní a zamorduje (v libovolném pořadí), jsme se celkem báli. Na druhou stranu chlapíkova nabídka, kdyby byla opravdu skutečná, zněla vážně lákavě. Tak lákavě, že jsme jí chtěli věřit. Co myslíte, šli jsme do toho? Měli jsme sevřené půlky, ale řekli jsme si, že trocha risku k tomu cestování patří. Jsme odvážní! Předtím jsme si ale nechali ukázat chlapíkův Homestay na TripAdvisoru i s jeho fotkami, taky jeho řidičák (jestli alespoň sedí jméno s názvem homestay) a po cestě jsme se snažili zapamatovat SPZ motorek, které nás vezly, a poslat alespoň někomu zprávu, do čeho jsme se to pustili. Jaká však byla naše úleva, když jsme zjistili, že všechno, co nám chlapík řekl, sedí, a že homestay Ngoc Sing na ostrově An Binh skutečně existuje a že je tu fakt moc hezky.
Ještě jsme se na zítřek upsali na projížďku lodí na místní plovoucí trh (začátek v šest ráno, to jsme ale střeva!) a šli jsme do hajan. Na jeden den bylo zážitků až až. Že jsme si to ale vážně udělali logisticky nenáročné, že?