V hotelu jsme si objednali soukromé auto s řidičem a k obědu byli v Hoi An. Petr nám podle Trip Advisoru našel asi nejluxusnější restauraci ve městě, takže jsme si neplánovaně dopřáli. Ale bylo to fakt mňam.

Další plán byl prochodit si nějaké pamětihodnosti a poznat trochu té historie a kultury. Jak jsme ale v tom vedru procházeli ulicemi, zajímala nás historie a kultura méně a méně. Podívali jsme se na symbol města – krytý japonský most z konce šestnáctého století – a taky do muzea místního folkloru. Koupili jsme pár drobností, udělali procházku ve starém přístavu a zasedli v Reaching Out – kavárně, kterou vedou a kde obsluhují sluchově postižení, a která je jen kousíček od japonského mostu. Byl to skvělý zážitek, ochutnali jsme výborné čaje a naučili se jeden posunek ve vietnamské znakové řeči – děkuji/prosím. Alespoň si z kontextu myslíme, že na tyto dva významy mají stejný posunek.

Po večerní cestě zpět do Hue byl sice řidič trošku naštvaný, asi že jsme ho nechali čekat do večera, ale je to jeho práce, tak jsme to vzali s úsměvem. Ostatně soukromé auto jsme si objednávali proto, abychom nebyli vázáni žádným jízdním řádem.

Oproti Hue je Hoi An klidnější, fotogeničtější a přívětivější k městským procházkám. Je to přístav, takže k moři není daleko, a kdybychom měli čas, jistě bychom mohli absolvovat i nějakou prohlídku pořádanou místními studenty (www.hoianfreetour.com). Nicméně naše vnímání je asi trochu ovlivněno tím, že jsme z obou měst viděli jen kousek a v Hue nám trochu pršelo, zatímco v Hoi An bylo vedro k padnutí.