Noc ve vlaku byla výzvou. Náš zážitek se dá popsat tak, že kdyby v Česku postavili koleje podle vzoru dálnice D1 a místo vagónů na ně vypravili staré trakaře, které každou chvílí hrozí rozpadnutím, bylo by to celkem podobné. Neustále to skákalo, skřípělo, bouchalo a spát se nedalo. Inu, zážitek.

Ráno jsme se nechali převézt do centra Hanoje a našli si místečko na snídani. Tam jsme si uvědomili, že asi není dobrý nápad jet do Halong Bay jen tak na blind. Ale naštěstí v restauraci, kde jsme byli, je i turistická kancelář a my měli ještě přes půl hodiny čas, takže no problem. Problém ovšem byl vysvětlit místnímu prodejci, co potřebujeme. Za půl hodiny nám prostě nedokázal říct, kde přesně túra začíná, takže jsme to museli vzdát a utíkat na autobus do Halong Bay, aby nám ještě neujel. Naštěstí měl ale zpoždění, takže jsme si stihli koupit lodní túru po Halong Bay od stejné cestovky, od které jsme už měli dopravu z Hanoje a zpět (Opět Sinh Tourist). Tady to trvalo pět minut.

Přijel minibus a mohli jsme vyrazit. Byl podobně přeplněný jako ten ze Sapy do Lao Cai (nevešel se ani průvodce, tak jsme jeli jen s řidičem). Jen efekt serpentin byl nahražen smogem velkoměsta a dálnice. Dálnice sama o sobě je velice zajímavá. Potkali jsme tu samozřejmě skútry, chodce, dokonce parní válec, taky si přímo na vozovce lidé sušili rýži. Silnice vede hned vedle obří skládky a viděli jsme i hřbitov uprostřed rýžového pole. Asi z toho bude rýže s příchutí. Z Hanoje to jsou do Halong Bay asi tři hodiny a už jsme se nemohli dočkat přírody, lodí a dalších zážitků! Nicméně naše tři hodiny trvaly 300 minut. Obecně nám přišlo, že Vietnamci vyznávají univerzální časovou jednotku „pět minut“. Kdykoliv jsme se ptali, jak dlouho bude něco trvat, odpověď zněla pět minut. Ovšem někdy pět minut zabralo půl hodiny. Časem jsme se už přestali na takové hlouposti ptát.

Po příjezdu si nás vyzvedl průvodce a posadil nás na loď k obědu. Po něm jsme připluli k jeskyním Dau Go, které byly moc hezké. Škoda, že tu pro turisty zbudovali dlážděné chodníčky a krápníky nasvítili barevnými světly a lasery. Z nádherné přírody udělali Disneyland. Vietnamci vůbec žijí „tady a teď“ a na širší kontext, na to, co bude za dvacet let, moc nemyslí. Teď sem nalákáme co nejvíc turistů a pořádně je podojíme. Že tu přírodu úplně zdevastují, Vietnamce příliš netíží.

Po jeskyních jsme pluli do vesničky místních rybářů, která byla postavena v jednom zákoutí zátoky přímo na hladině mezi skalisky. Velice malebné prostředí, moc se nám tu líbilo. Jen, že to opět byla zorganizovaná maškaráda pro turisty. Cítíme tu trošku nedostatek autenticity. Například tu dnes už trvale žije jen několik rodin a úplně všichni se místo rybolovu živí právě turismem. Za chvíli sem ti turisté nebudou mít za čím jezdit. Na tomto místě jsme si půjčili kajaky a mohli se trochu projet. Petr s Ivčou se jeli podívat do nedaleké jeskyně, zatímco Jarča učila Pavla základy vodáctví po okolí vesničky.

Po tomhle zážitku jsme s mokrými zadky pokračovali v plavbě na ostrov Cát Bà, kde nás minibusem převezli do hotelu.