Ještě večer nám další Australan, Joe, který v Lake Side pracuje, nabídl, že když na druhý den vlastně nemáme program, tak si s ním můžeme udělat výlet na kolech. Vzali jsme to a dobře jsme udělali. Joe tu bydlel asi čtvrt roku a za tu dobu docela dobře poznal okolí a místní poměry. Po cestě nám vyprávěl, co nás zajímalo, například, že ještě před týdnem byly povodně a některé oblasti, kterými jsme projížděli, byly pod vodou. Vysvětlil nám, jak se vyrábí rýžové víno, ale hlavně nám radil, jak se chovat k místním. Kde je vhodné si něco koupit, protože vlastně jdeme k těm lidem domů, že dětem peníze dávat nemáme (naopak se mu líbil náš nápad dávat jim české bonbóny a moc mu chutnaly Bon Pari), ale mnichům v kostele ano, pokud si o to řeknou.

V každé vesničce nás zdravily děti (i dospělí). Všichni uměli anglicky jen „hello“, jen jeden chlapeček se odvážně pustil do „My name is Vietnam“. Viděli jsme křesťanský kostel (křesťané se prý stahují na venkov mimo velká města, kde vládne spíš budhismus), který na naše poměry vypadal jak ruina po náletu, kterou se včera rozhodli renovovat a postavili kolem ní provizorní dřevěné „lešení“. Ovšem tady normálně fungoval. Také jsme viděli příbytek jedné místní rodiny, která vyráběla rýžové víno – jeho vzorky jsme samozřejmě zakoupili – a taky jsme se zastavili u party mladíků, kteří si z kyblíku nabírali pivo s ledem a k tomu přikusovali opičí maso. Na tu maličkou sevřenou pěstičku, kterou nám nabízeli jako delikatesu, se bude těžko zapomínat. Děkujeme, ale nedali jsme si. Spíš jsme se těšili na výborné nudle v Lake Side, které nám Joe slíbil.

Tento den a vůbec oba výlety zorganizované Lake Side hotelem byly zatím to nejautentičtější, co jsme ve Vietnamu zažili. Ale autentických zážitků mělo přijít ještě mnoho. Večer nás totiž čekal přejezd vlakem z Dong Hoi do Hue. Ve Vietnamu vás nepustí na nástupiště, dokud není vlak za humny, takže jsme zabrali poslední volná místa v čekárně. Věděli jsme, že vlak bude mít alespoň půl hodiny zpoždění, protože to je tady běžné. Nicméně nějaký vlak stál na kolejích a nebyla šance se někoho zeptat. To nás trochu znervózňovalo, nechtěli jsme, aby nám to ještě ujelo. Naštěstí naproti nám seděl nějaký anglicky mluvící obchodní cestující, který se šel zeptat a poradil nám. Do Hue jsme jeli vlakem typu hard seats, které vypadají jako kříženci vozů třetí třídy ČSD za První republiky a vagónů na přepravu prasat. Dřevěné sedačky, málo místa, zamřížovaná okna. Jediná dobrá věc byla, že u stropu běžely ventilátory, takže se tam dalo vydržet.

Ale jsme rádi, že jsme jeli právě tímto vlakem, protože bližší kontakt s místními už jen tak nezažijeme. Vietnamci neuznávají něco jako osobní prostor. Hlavně těm starším je pojem soukromí zcela cizí a jsou schopní se k vám naklonit, aby viděli, co čtete, bez okolků se vás zeptat třeba kolik vám je let nebo se o vás opřít, když se jim ve vlaku sedí nepohodlně.

Vietnamci jsou také velmi skladní. V tomto typu vlaku byly sice jen sedačky tak tak pro dva Evropany, ale místní se klidně natáhli a podřimovali. A když nebylo místo na sedačce, tak si prostě roztáhli rohožku pod sedačkou a vsoukali se tam. My jsme na to jen nevěřícně zírali a těšili se, až budeme v Hue. Z tvrdé sedačky nás totiž bolely zadky.