Vyspinkaní jsme tedy v půl sedmé ráno dorazili do Lao Cai, kde na nás čekala paní s cedulkou „Tarmila“. Naskládali nás do auta a překrásnou přírodou dovezli do Sapy. Už na ulicích městečka na nás pokřikovaly skupinky žen, které byly oblečené trochu jako domorodé Peruánky. Některé za naším autem dokonce běžely. Vstoupili jsme do luxusního, překrásného hotelu, kde nám na uvítanou dali čaj (bylo trochu chladno, takže přišel k chuti), nechali jsme si tam batohy a seznámili se s naším průvodcem pro oba dny, „Tomem“ – místním mladíkem, jehož jméno bylo zřejmě pro potřeby vyslovitelnosti turisty mírně pozměněno. Ještě jsme si zašli na snídani (polévka Pho Bo a kafe) a vyrazili jsme na pěší túru do vesničky místních domorodců.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že „Peruánky“ se k nám připojily a jdou s námi. Nejdřív jsme mysleli, že nám chtějí jen něco vnutit (což samozřejmě chtěly), ale časem jsme se od nich dozvěděli, že jdou s námi, protože jdeme do jejich vesnice. Postupně se k téhle naší tlupě přidaly další skupinky turistů obklopených svými „Peruánkami“, takže jsme utvořili zhruba sto padesáti kusé stádo. Do vesničky byla cesta dlouhá a vedla rýžovými políčky a opravdu malebnou přírodou. Bohužel před tím trochu pršelo, takže půda byla mokrá. A teď si představte, co se s takovou půdou stane, když po ní přejde sto padesát párů nohou. Není divu, že někteří turisté se v této bahenní lázni doslova vykoupali. My jsme měli relativně štěstí a až na pár ušpiněných rukou a samozřejmě totálně špinavé boty jsme přežili bez úhony.

Průvodce Tom se hlavně staral, abychom se mu nerozutekli, a jinak si s námi moc nepovídal. Zato místní ženy a dívky nám dělaly dokonalou společnost. Některé uměly anglicky líp než Tom, takže nám vyprávěly o jejich životě, zvycích a snažily se nás naučit pár slov v jejich lokálním jazyce (celkem marně). Mimo to také nám, turistům, pomáhaly s překonáváním té kluzké bahnité cesty. Samy nikdy nespadly – prý už vědí, jak chodit. V cíli naší dnešní cesty jsme si pak dali jídlo v místní restauraci a rádi zakoupili nějaké drobnosti od těch, které nás celou cestu doprovázely a dělaly nám společnost.

Zpátky do Sapy jsme pak s Tomem a dalšími turisty jeli autem. V hotelu jsme se dozvěděli, že vlastně nebydlíme v té luxusní budově, do které jsme ráno přijeli, ale naproti:-) Naštěstí i toto ubytování bylo celkem pěkné. Dohodli jsme se, že si jen dáme sprchu a vyrazíme na průzkum městečka. Sprcha nám trvala několik hodin, protože možnost po několika dnech vyzkoušet skutečnou postel se prostě nedala jen tak přejít v bdělém stavu. Večer jsme se vypravili na večeři a našli jsme skvělou restauraci s milou obsluhou a úžasným menu za asi 100 Kč. (Chapa Restaurant – www.chaparestaurant.com.vn).