Poslední jitro, poslední den, poslední hodiny. Dnešní den strávíme v největším vietnamském městě, Ho Chi Minově městě. Ale i místní raději používají starý název: Saigon. Potřebujeme zvládnout nějaké nákupy (poslouží Ben Thanh Market), památky (pagody Xa Loi a Dien Ngoc Hoang, katedrála Notre Dame) a včas se dostat na letiště. Za celý den jsme nachodili asi šestnáct kilometrů a večer byli tak akorát utahaní. Pavel chtěl původně navštívit i centrální saigonskou mešitu, ale už při večerní procházce zjistil, že je malinkatá, a usoudil, že za návštěvu v tak nabitém plánu nestojí. I katedrála ho trochu zklamala. Je sice hezká, ale nedá se jít dovnitř (i v otevíracích hodinách vás pustí jen do vchodu, ale přímo tím úžasným prostorem se procházet nemůžete). Pagody byly pěkné, do Dien Ngoc Hoang se dokonce dalo jít dovnitř. Nejvíc jsme si tedy užívali ruch velkoměsta jako takový (pro Pavla platí: „užíval“ = „se zájmem pozoroval a nasával atmosféru“; pro Jarču: „užívala“ = „těšila se, až už to putování nehostinnou krajinou skončí“). Saigon, ač větší než Hanoj, nám přišel takový organizovanější, evropštější. A přeplněnější. Představte si, že úplně každá ulice uprostřed města je asi jako pražská magistrála. Každopádně jsme pochopili, proč většina Vietnamců nosí roušky přes nos. Ono tenhle vzduch dýchat dlouhodobě, to asi moc zdraví neposlouží.

Letadlo startovalo až před půlnocí, takže na všechno byl dostatek času. Let ze Saigonu do Paříže byl ještě delší, než když jsme první den letěli do Hanoje. Tentokrát nás čekalo třináct hodin v kuse. Doufali jsme, že se pochodováním po městě unavíme a v letadle budeme schopní spát. Jako vždy, Pavel neměl šanci a Jarča většinu cesty úspěšně prodřímala.

Tolik o naší expedici do Vietnamu. Je to země velká, pestrá, plná vůni, barev, zvuků a chutí. Stále ještě nabízí překrásnou přírodu a milé lidi, zážitky a neopakovatelné chvíle. Je to také země plná ruchů, lidí a jejich pro nás nezvyklého životního stylu. Na to všechno budeme vzpomínat.

Bohužel se nám zdálo, že kvůli přelidnění a téměř úplně chybějící ochraně životního prostředí se Vietnam žene do záhuby a atraktivita těch nejkrásnějších míst je pomalu decimována nejen turisty, ale hlavně samotnými domorodými obyvateli. Kéž bychom se mýlili a Vietnam dnešní dobu plnou změn a nároků přežil bez úhony a zachoval si své jedinečné kouzlo.