Dnešní den strávili Ivča s Petrem podvodním dobrodružstvím (podvodníci) a Jarča s Pavlem dobrodružstvím na souši (sušáci). Podvodníci se toho nebáli a v půl osmé ráno vyráželi na organizované potápění kamsi k Želvímu ostrovu, na který jsme se včera dívali z pláže Dai beach. Zatímco Petr se pustil do svého prvního kurzu potápění a pak škádlil „hlubokomořské“ živočichy v hloubce asi šesti metrů, Ivča se těšila na šnorchlování a na to, že konečně zužitkuje svůj vodotěsný foťák. Jen je škoda, že za toto potěšení zaplatila hned trojí cenu. Kromě spousty tisíc peněz jí z vody zalehly obě uši (Petr to zhodnotil slovy „To je super, že slyšíš jen půlku z toho, co ve skutečnosti říkám“) a navíc si úplně megamoc spálila záda od sluníčka. Poučení pro příště: pečlivě se namazat a nevím, co s ušima. Asi uřezat, třeba to pomůže.

Sušáci si mezitím přispali, co to šlo (což moc nešlo kvůli hluku z ulice – toto je zároveň jediná výtka na adresu hotelu The Lounge – v pokojích blíž ulice se nedalo spát), a vyrazili opět na skútrech do světa. Pochopitelně, první zastávka musela být na čerpací stanici. Výchozí plán byl podívat se na východní část severu ostrova, tedy do národního parku Phu Quoc, a po cestě navštívit oba vodopády na ostrově, tedy Da Ban a Tranh. K vodopádům bylo opět potřeba projet hlavním městem ostrova Duong Dongem a z Jarči a Pavla se začínali stávat docela slušní navigátoři po tomto městečku. V tuhle chvíli ještě netušili, že se to bude hodit.

Cestovali podle Google mapy, která se ukázala být tím nejpodrobnějším, co měli k dispozici, a to i přes to, že tu cesta končila kdesi v oblasti, kde vodopády tak zhruba jsou. V praxi to znamenalo, že naši městští navigátoři na venkově vyzkoušeli každou myslitelnou špatnou odbočku, která byla k mání, a navštívili každý poslední domeček na samotě. A to vše na ještě daleko horší cestě než jakou zažili včera. Nicméně počet nesprávných odboček a cest je přeci konečný, a tak tou poslední opravdu přijeli k vodopádu Da Ban.

Vodopády tady na ostrově nejsou vysoké, ale zase se u nich lze vyráchat v příjemně chladivé vodě. Za to to cestování stálo. Po pohledu na hodinky se musely stát dvě věci: Bude snězen oběd (už včera se osvědčilo koupit si místo obědu čerstvé ovoce) a plán cesty dozná drobných úprav. Například bude vyškrtnut hlavní cíl dnešní cesty – národní park. Když nalezení prvního vodopádu trvalo půl dne, je třeba si na druhý vodopád vyhradit podobný čas. Ovšem navigační schopnosti sušáků se rapidně zlepšily, takže vodopád Tranh byl nalezen na první dobrou.

To by ale nebylo žádné vzrůšo a tak se musela stát drobná nehoda. Pavel píchnul zadní pneumatiku, takže další jízda se stala trochu nebezpečnou a návrat do hotelu vzhledem k jeho vzdálenosti nemožným. Zkusili se tedy zeptat na nejbližší servis, ale asi větu „Potřebuji vyměnit pneumatiku“ nějak zkomolili, protože místní obyvatelé si ji vykládali asi jako „Potřebuji znát cestu do nejvzdálenějšího servisu na ostrově“. Všichni je posílali někam pryč. Asi na třetím místě se Pavel rozhodl, že na tom krámu už nikam nejede a vrátili se k vodopádu, kde krám definitivně odstavili. Je to aspoň hlídané parkoviště a relativně snadno půjde vysvětlit, kde je.

Ale žádný stres, nejdřív je třeba obhlédnout krásy vodopádu, skútr se bude řešit až pak. Tranh byl pěkný, zhruba stejné koncepce jako předchozí vodopád, tedy pár skalisek, ze kterých padá voda, a pod (nebo nad) nimi malé jezírko, kde se dalo smočit nohy a osvěžit se. V tom vedru to byl učiněný balzám a některé místní rodiny tu měly normální piknik včetně grilu, na kterém opékali nějaké ryby k obědu.

No nic, zpátky k zajímavému příběhu. Jarča se musela uvolit, že Pavla sveze zpět do hotelu na svém skútru a Pavel musel svěřit svůj život do jejích rukou. Ale Jarča je naštěstí výborná řidička, takže přežili oba. V hotelu se dozvěděli, že si kolo musí nechat vyměnit sami, a taky že na ostrově funguje něco jako mafie na turisty – když do servisu přijede ostrovan, zaplatí do osmdesáti korun, turistu bude totéž stát i několik set. Majitel hotelu tedy alespoň s majitelem skútru domluvil takovou malou výpomoc. Měl jet s Pavlem, doprovodit ho do servisu a dojednat cenu, aby byla jako pro domorodce. Zívačka. Majitel skútru se jmenoval Tons, uměl anglicky a na ostrově měl malou „cestovku“ zaměřenou na lokální výlety. I přes to se Pavlovi konečně hodily jeho navigační schopnosti, protože Tons nevěděl, kudy se k vodopádu jede. Člověk by skoro čekal, že když je na ostrově asi deset turistických atrakcí, tak někdo, kdo k nim organizuje výlety, by mohl i vědět, kde jsou. No, Tonsovi asi víc vydělává půjčování skútrů než cestovka. Po cestě se oba dosyta nasmáli, když kousek před vodopádem najeli na asi deseticentimetrový hřebík a museli měnit zadní kolo. To se ta pomoc Tonsovi vyplatila. Po dvaceti minutách vyzvedli Pavlův skútr a nechali ho opravit v jednom z těch míst, kde Pavla s Jarčou posílali pryč. Najednou to šlo.

Místo celodenního výletu do národního parku tak sušáci absolvovali dva vodopády, půl dne bloudění, výměnu dvou pneumatik, hledání servisu a Pavel i příjezd za tmy. Prostě zážitková turistika.