Ráno jsme si v hotelu půjčili skútry (za sto třicet korun na den), prošli výcvikem – ukázali nám, jak se to startuje, a kde je klakson – a vyrazili jsme. Skútry se zásadně půjčují jen s takovým množstvím benzínu, které stačí k nejbližší pumpě. Když ho vrátíte s větším množstvím paliva, je to určitá forma dýška pro půjčovnu. Další zákazník dostane nádrž zase prázdnou. Litr nás stál asi dvacet korun, tak jsme si dopřáli plnou. Byli jsme poučeni, že kdyby nám po cestě šťáva došla, u každého druhého stánku prodávají petlahve s asi litrem benzínu. Je to sice malinko dražší, ale jako záchrana v nouzi k nezaplacení.

Naším cílem byly pláže Vung Bao a Dai beach na severu. Bylo tedy potřeba projet hlavním městem ostrova Duong Dongem (asi dvacet tisíc obyvatel; celý ostrov má něco přes osmdesát tisíc). Ve městě jsou překvapivě asfaltové silnice, tři mosty přes řeku a dokonce několik křižovatek se semafory. Po troše bloudění a hledání funkčního mostu jsme konečně překročili řeku a mohli vyrazit. Za Duong Dongem se cesta změnila z krásné asfaltky lemované domy a stánky s ovocem na polní cestu plnou výmolů lemovanou chýšemi, kde posedávali majitelé a prodávali všechno od sušenek, přes mírně špinavé láhve s vodou až po již zmíněný benzín. Přes výmoly se nedalo jet moc rychle, takže cesta byla úmorná.

Byli jsme však odměněni nádhernou pláží Vung Bao, teplým klidným mořem a kokosem, který jsme mohli vysát brčkem. Bylo to super, pěkně jsme si vyváleli šunky na sluníčku, zaplavali si a ti hladovější z nás i poobědvali nějaké ty potvory z moře vytažené. Nicméně hlavní cíl byl ještě více na sever. Slyšeli jsme, že Dai beach je předlouhá pláž s bílým pískem a skvělým zázemím pro návštěvníky. Cesta se směrem na sever ještě více zhoršovala a tak jsme se těšili na ještě sladší odměnu. Musíme ale přiznat, že ač byla pláž také pěkná, naše představy o ní byly daleko hezčí. Velká část byla zabrána rybáři, kteří na břehu sušili rybičky. Na zbylém písku (pravda, trochu bělejším) byl vyplavený bordel (jen trochu, ale dojem to kazilo), asi po deseti metrech od břehu se v moři objevily řasy a ostré kameny, takže se tam dalo jen těžko pohybovat. Ve srovnání s předchozí pláží to u nás Dai beach prostě prohrála.

Hledání dobrého místečka na Dai beach dokonce Jarču stálo koleno. Když se, chudinka, snažila vyhnout jednomu z volně pobíhajících psů, kterých na ostrově bylo… no jako psů, tak jí podklouzlo kolo a řízla sebou na zem. Zpočátku to vypadalo hrůzostrašně – od hlavy až k patě celá od krve! Při bližším ohledání se naštěstí ukázalo, že domnělá krev je místní červená země, po které se Jarča při svém držkopádu vyválela. Takže sice byla špinavá jako prase a mírně naštvaná, ale zaplaťpánbůh živá a zdravá. Jen to koleno si odřela a pak si je za salvy výkřiků a nadávek na pláži dezinfikovala (jak se vyplatí mít lékárnu u sebe a ne zabalenou v batohu v hotelu) a po zbytek expedice se o ně pečlivě starala.

Cesta zpět na jih byla lepší, ale protože vedla přes národní park Phu Quoc a my se kochali (slyšeli jsme i opičky, ale bohužel neviděli), dojeli jsme domů až za tmy. Stmívalo se totiž po šesté hodině a to velmi rychle. Dvacet minut a je tma jak v pytli. Zítra bude zvláštní den. Poprvé za celou expedici se naše čtveřice rozdělí. Doufáme, že to nějak vydržíme, už teď se nám po sobě stýská.